„Stanice Praha Hlavní nádraží. Na druhé nástupiště přijel vlak číslo…“
Pokroucenej jako paragraf se skoro po čtyřech potácím z vlaku a přemýšlím nad úslovím že tě huba nebolí. Mě teda jo. A není divu, vždyť kolik jsem toho za tu cestu nažvanil! Teď už s bídou dokážu otevřít pusu na to, abych se rozloučil: „Tak na shledanou, pane Kučero, a tady s díky vracím pas.“ Vlastně jsem ho ani nepotřeboval, za celou cestu nás nikdo nekontroloval.
„Počkejte,“ zarazil mě novinář, „takže mám to vaše vyprávění chápat tak, že už s armádou úplně končíte a považujete ji za něco, co je vlastně k ničemu, maximálně tak pro srandu?“
„Pane Kučero, a něco lehčího byste tam na závěr neměl? Kdybych vám měl na tuhle otázku fakt poctivě vodpovědět, tak by to vydalo na celou knihu!“
Ať bylo, je a bude v mým životě cokoli, cizinecká legie pro mě zůstane už navždycky rodinou, do který patřím, i když jsem takovej její neposlušnej syn.
Knihu si můžete objednat na www.legionarovyostudy.cz
Najdete nás i na facebookovém profilu.
